OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Teprve při poslechu třetí ponávratové desky IN THE WOODS... jsem přišel na to, co mi vadilo na dvou předchozích albech. Vokály Jamese Fogartyho a taky občasné rušivé tlačení na pilu. Chápu, že skoro patnáctiletá pauza znamenala přetlak tvůrčích nápadů, které chtěly rychle ven. No ale to musí každý umělec umět ukočírovat. Aby však nedošlo k nedorozumění, "Pure" i "Cease The Day" vůbec nejsou špatné desky, ovšem pro mě postrádají takovou tu chuť umami, jak by řekli foodblogeři, nebo poslechovou lahodnost, chcete-li.
Po dalších 4 letech z kapely utekli i Botteri bros. a zbyl poslední mohykán a uchvatitel firmy, bubeník Anders Kobro obklopený mladou krví. Má taková kapela právo ještě používat za takových okolností stejný název? Asi má. Protože ten jednotný melancholický hudební spirit, nebo jak to nazvat, tvorbou kapely prosvítá od počátku až doteď a nechat zavedenou značku ležet na chodníku, když o ní neměl nikdo zájem, by byl holý nerozum.
Nový pěvec Bernt Fjellestad (ten tedy už moc mladý není), o němž jsem dosud neslyšel, hned dostal maximální důvěru a nová deska stojí a padá s jeho vokály. Tedy stojí, v žádném případě nepadá. Bernt patrně nedosahuje technických kvalit známějších krajanů disponujících čistým vokálem (Kjetil Nordhus/GREEN CARNATION, Toschie/AUDREY HORNE a koneckonců i Berntův dávný předchůdce Transeth), ale má v tlačené čisté poloze velice zajímavou barvu a naléhavost a ta špinavá není natolik agresivní a řezavá, že by narušovala plynulý tok skladeb. Hlavně si však napsal a přesně do pusy posadil poutavé vokální linky. Za nejvýraznější skladbu bych v tomto směru označil trojku "We Sinful Converge".
V souvislosti s žánrovým zařazením IN THE WOODS... se dříve objevoval přívlastek "avantgarda" či dokonce "prog". Na to už je možné zapomenout. V jejich současné hudbě se prakticky nic hudebně extrémně zajímavého neděje a jejich žánrové ukotvení se blíží výše jmenovaným kapelám (ostatně v toho času spících GREEN CARNATION škopkuje zase Kobro), tedy spíše k hard rocku, avšak se zastřenějším zněním bez zvukových hran, hranému ve velmi volném, plynulém až ležérním bum-čvacht tempu občas prořízlém nenápadným táhlým tremolem.
Má tedy cenu vůbec "Diversum" poslouchat, když vůbec nic nového nepřináší a jen se vlastně "velmi hezky poslouchá"? Nechť si každý zváží. Mladším ročníkům doporučuji spíše Thornův článek o krásném živáku "Live At The Caledonien Hall" a jeho následný poslech jako epitaf kapely, která se jako jedna z mnoha v 90. letech minulého století podílela na barvité metamorfóze norského black metalu.
Osm bodů se tomu z objektivních (zase bude hejtík?) a výše podaných důvodů dát nedá. Ale nostalgických sedm a půl by se ustát snad dalo. Co myslíte?
Pojďte s námi za bigbítem, projdeme se pamětí, naše staré kamarády nehodíme do smetí. Ty jsi, bráško, ještě malý, nemůžeš je všechny znát, ale až je všechny poznáš, budeš je mít také rád...
7,5 / 10
Bernt Fjellestad
- zpěv
Nils Olav Drivdal
- basa, klávesy
Kare André Sletteberg
- kytara, klávesy
Bernt Sorensen
- kytara
Anders Kobro
- bicí
Alf Erik Sorensen
- klávesy
1. The Coward's Way
2. Moments
3. We Sinful Converge
4. The Malevolent God
5. A Wonderful Crisis
6. Humanity
7. Master of None
8. Your Dark
Diversum (2022)
Cease The Day (2018)
Pure (2016)
Live At The Caledonien Hall (2003)
Epitaph (7'' EP) (2000)
Three Times Seven On A Pilgrimage (2000)
Strange In Stereo (1999)
Let There Be More Light (7'' EP) (1998)
Omnio? (1997)
White Rabbit (7'' EP) (1996)
A Return To The Isle Of Men (1996)
HEart Of The Ages (1995)
Isle Of Man (demo) (1993)
Datum vydání: Pátek, 25. listopadu 2022
Vydavatel: Soulseller Records
Stopáž: 49:40
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.